Pár lidí už mi hlásilo, že prý neodpovídám na komentáře na sockách. Ano. Vím to. A mrzí mě to. Proč se to děje? Je to jednoduché. Beru to jako prokrastinaci. Protože s někým si psát je jednoduchý, je to příjemný, hezký, je to instantní, má to v sobě všechny ty příjemný věci. Taky bych tím chtěl trávit čas. A hodně. Baví mě to.
Jenže já pak nestíhám plnit své závazky. A ty nejsou všechny a vždy jen přinášející čistou radost a občas se mi do nich prostě nechce. Asi to znáte, takový ty aktivity, které nikoho nebaví. Může to být třeba příprava prezentace, složité schůzky nebo třeba domácí práce. Prostě takové ty aktivity, které občas musíme dělat ale které nikoho nebaví. Člověk se k nim často musí dokopat. Když už je děláme, tak často přijde vysvobození v podobně nové zprávy nebo komentáře. Mimochodem dávky dopaminu, která nám udělá faaakt dobře. Ale je to opravdu vysvobození? Jak lehce se pak k té původní aktivitě vracíte?
Miluju komunikaci s lidmi. Ale tu skutečnou
Nechci aby to vyznělo arogantně. Mám rád komunikaci s lidmi. Miluju jí! Jen preferuji tu přímou před tou, pod příspěvky po zdech sociálních sítích. A preferuji tu bohatou face 2 face verzi, ne její virtuální alternativu ořezanou o gesta, emoce nebo řeč těla. Samozřejmě pokud offline není možný, tak super a pojďme do online. Online by měl ale zůstat jen jako alternativa. Ne náhrada reálného světa. Alespoň já to tak mám.
Místo reagování na notifikace (a že mám v podstatě všechny vypnuté) se snažím najít kompromis. Odpovídám třeba v dávkách nebo ve vyhraněný čas. Trvá to. Je to neslušný. A určitě přicházím o spoustu zajímavých informací a inspirace. Jenže cena za neustálou dostupnost je pro mě moc vysoká. A její dopady na můj offline život a pozornost nezanedbatelné. Vím, že inspirace a informací na internetu je víc než co zvládnu vstřebat, na 10+ (emaily, whatsappy, sociální sítě) komunikačních kanálech je vždy někdo, s kým se dá si zrovna psát. Jenže pak mi utíkají věci v realitě. Nebo ty mnohem blíž – třeba čas s rodinou. A to mě mrzí ještě víc. Prostě si chráním svou pozornost, energii a čas. Nic víc.
Vím, že když jdu na sociální síť „jen odpovědět“, tak se tam zaseknu na desítky minut, protože mě něco zaujalo. Je to tak udělaný a těžko se s tím bojuje. Čím víc získá síť pozornosti a osobních dat, tím je úspěšnější. Tak se těm pokušením prostě snažím moc nevystavovat.
Omezené množství energie, času a pozornosti
Beru v potaz taky to, že mám bohužel omezené množství energie, času a pozornosti a když je investuji někam, jinde potom chybí. Kdykoliv řeknu něčemu ANO, znamená to NE něčemu jinému. ANO psaní tohoto článku znamená NE času s rodinou, školení nebo scrolování na sockách. A druhým kritériem je přidaná hodnota aktivit, které dělám. Pro mě nebo někoho jiného. Diskuze na sociálních sítích na očích všech a vyjadřování svých názorů protože se to tak dělá – máte být vidět a získávat imprese aby vám algoritmy nesnižovali hodnocení a nepřestaly vás ukazovat – beru jako mělkou aktivitu bez větší přidané hodnoty.
Sociální sítě boj o „zdroje“ prohrávají
Asi to tak nemáme všichni a určitě má někdo jiný názor. A to je v pořádku. Ale když si dám do rovnice proti sobě aktivitu na sociální síti vs. tvoření něčeho nebo kvalitně stráveného času, tak bohužel vždy souboj o mé „zdroje“ prohraje. Přesně podle toho pravidla ANO něčemu, NE všemu ostatnímu. Nestihnu bohužel všechno. Chtěl bych, ale není to možné. A někde musím osekávat. A osekávám tady. Odpovědi na komentáře bohužel nezaplatí faktury a jsou prostě věci, které mě dělají více spokojeným.
