Co jsem se naučil za poslední dva roky po zážitku s mrtvicí
Je to právě dva roky, co jsem měl mrtvici. Říkám si, že je dobrý čas si sesumírovat, na čem jsem. Bylo to docela šílený a pořád si moc dobře pamatuju, jak jsem se probudil v nemocnici, půlka těla nehybná, nemohl jsem se zvednout, nevěděl jsem proč a moc jsem netušil, proč mají všichni z rodiny strach v očích. Jen jsem si pamatoval, že po mrtvici samotné šlo všechno dobře a měl jsem jít po víkendu domů…
Během těch dvou let se můj život otočil naruby. Oženil jsem se, narodila se Emma a dost jsem přeházel můj žebříček hodnot.
Taky jsem se musel znovu naučit
- Chodit a hýbat se. Cokoliv teď dělám, je jak poprvé. Pro představu – hrával jsem hokej, takže jsem docela obstojně bruslil. Teď jsem takovej ten týpek, co se pomalu šourá u mantinelu a neustále padá. Jen prozatím! Hodlám na tom zapracovat. Takhle je to se vším. Vše, co jsem uměl už neumím a musím se naučit znovu. Ať už je to jízda na kole, windsurf nebo hod tenisákem.
- Rozpohybovat a používat pravou půlku těla. Rozhodně nemůžu říct, že bych to už úplně zvládl. Naštěstí mám dost lidí, kteří mi nezapomenou připomenout, že mám trénovat. : )
- Artikulovat tak, aby lidi rozuměli, co říkám.
Nácvik chůze v nemocnici
Co se vlastně ve zkratce stalo
Představte si ten nejkrásnější slunečný podzimní den. Je teplo, všechno je skvělý. Přesně taková byla sobota 8. listopadu 2014 u nás na chatě na Hrazanech. Sešli jsme se s celou rodinou a ten den prostě nemohl být lepší. Poté, co moje rodina navečer odjela a zůstali jsme se Zuzi sami, začali jsme se připravovat na kutě. Říkám si, dojdu ještě do dřevníku pro dříví do krbu na noc a jdu si lehnout. Do teď normálka. Vyjdu před dům, ztratím balanc, upadnu, ležím ve tmě a tichu na zádech a koukám na hvězdy. Zjistím, že se nemůžu hnout a přepadne mě fakt zvláštní pocit, že něco je hrozně špatně. Zároveň jsem “cítil“, že jestli se nedostanu dovnitř, tak tu umřu.
Po tomhle prozření jsem nějak doručkoval zpět do domu, poprosil Zuzi jestli by mi zavolala sanitku a čekal na další pomoc. Pamatuju si, že jsem nechtěl nic řešit, bál jsem se a chtěl to všechno zaspat. Prostě usnout a druhý den se probudit do normálu, jako by se nic nestalo. Ještě, že jsem to neudělal, do normálu bych se rozhodně neprobudil. U mrtvice se hraje o čas a první čtyři hodiny rozhodují o všem.
Rychlá mě vzala do nemocnice v Příbrami, paradoxně do budovy, kde jsem se narodil. O pár dní později na JIPce s diagnózou mrtvice a nespočet vyšetření, která neukázala na žádnou jasnou příčinu, mě preventivně převezli do Motola, prý kdyby byly nějaké komplikace. Neurologie měla být má poslední zastávka, než půjdu domu. V té době už jsem byl v nemocnici týden, čekal mě už jen víkend a pak hurá domů. Ještě jsem dělal překladatele mému spolubydlícímu z Francie a sestřičce, která vůbec nerozuměla, co se jí snaží anglicky říct. Všechno šlo dosud dobře…
Po tomhle jsem se probudil za dva týdny, na jiném místě, v jiném oblečení, bez vlasů, pravá strana těla nehybná a v hlavě hokej z anestetik a halucinací, co jsem v narkóze měl. Neměl jsem ponětí, co se stalo a kde jsem. Až později jsem se od rodiny dozvěděl, že jsem měl ten víkend komplikace a musel jsem na operaci. Doktoři mi vyndali poškozenou půlku mozečku, byl jsem na ARO a teď jsem zase na JIPce.
Byl jsem docela mimo a totálně zmatenej, ale teď, po nějakém čase a rehabilitaci, je vše zase (skoro) v normálu. : )
Co je opravdu důležité – můj nový list priorit
Zdraví – Esence všeho. Fakt buďte vděční, že se můžete normálně pohybovat a že vám to myslí. Starejte se o své tělo z mentálního pohledu (meditace a kvalitní spánek) i z pohledu fyzického (pravidelné cvičení a pohyb, kvalitní jídlo). Když si to současné tělo zlikvidujete, nové si pořídit nejde.
Já – Já/vy jste na prvním místě. Mám rád přirovnání se situací, když padá letadlo. První si musíte kyslíkovou masku nandat vy, až pak můžete pomáhat ostatním.
Rodina – I když si rodinu sami nevybíráte, tito lidé jsou nejdůležitější ve vašem životě. Starejte se proto o ně a o vztahy s nimi.
Kamarádi – Podobná situace jako s rodinou. Jen s tím rozdílem, že kamarády si vybrat můžete. Proto taky vybírejte pečlivě a starejte se o ně a o vztahy s nimi. Každá malá věc se počítá!
Práce ale… – Práce je jedna z nejdůležitějších částí našeho života. Strávíme tam zásadní množství času, proto bychom během pracovní doby měli být spokojení, nebo ne? Nezapomeňte, že práce není důležitější než zdraví a to co děláte, je jen vaše rozhodnutí. Jste nespokojeni? Tak proč zůstáváte tam, kde jste?
Co jsem se naučil?
Naučil jsem se, že přijít o všechno co mám, může být neuvěřitelně rychlé a není to žádná velká sranda. V jednu chvíli je krásná listopadová sobota, v hlavě lehká kocovinka po super párty v pátek, jsme s rodinou, cítím se šťastně, a že vše je tak, jak má být. Těším se na další víkend na výlet do Berlína, plánuju, co všechno budeme na vánoce dělat v Londýně. Řeším, co se bude dít příští týden v práci na důležitém projektu, který mě baví. Všechno tohle mizí, když padám k zemi, ležím na zemi ve tmě a koukám na hvězdy. Vím, že něco je strašně špatně, ale nevím co. Jen ležím, studí mě dlaždičky a bojím se, že umřu.
O pár hodin později neřeším ani důležitý projekt, ani výlety. Ležím na JIPce v nemocničním andělíčkovi a doufám, že mi někdo vymění bažanta a ráno přinese kus chleba k snídani. Nikdo mě neupozornil, že se něco takového stane, neměl jsem čas se připravit.
Ale abych nebyl negativní: Tuhle mrtvici jsem vyhodnotil, jako jednu z nejlepších věcí, co se mi kdy staly. Opravdu! Je to skvělá zkušenost si zkusit být nemohoucí a hard-stop se zamyslet nad svým životem a nad tím, jestli opravdu žiju tak, jak chci žít. Nutno říct, že jsem měl neuvěřitelný štěstí a každý to tak určitě hozený nemá. Potkávám pána, který dopadl mnohem hůř a rozhodně by asi neřekl, že je to ta nejlepší věc, co se mu kdy stala.
Můj “starý“ život byl spíš takový krysí závod, hodně hektický a plný stresu. Snažím se teď mnohem víc zvolnit, užívat si každý okamžik, každý rozhovor a zůstat soustředěný na to, co je pro mě opravdu důležité.
Vím, že zkušenost je nepřenositelná, ale zkuste si prosím vzpomenout na tento příběh, až se budete cítit fakt vyčerpaní. Jakýkoliv vážnější zdravotní problém je stopka, poslední možnost, jak vám tělo může říct, že už toho má dost a že něco je špatně. Můžete se zastavit a zamyslet nebo něco změnit i než taková stopka vůbec přijde. Každopádně každá taková změna samozřejmě není nic lehkého.
Děkuji, že jste tento text dočetli až sem. Budu moc rád za jakoukoliv zpětnou vazbu nebo komentáře. Nejjednodušší je asi mi napsat maila na lukas.barda@gmail.com
