Soud s Meta a Google: Kdo odpovídá za sociální sítě?

Otevřete Instagram, protože se chcete podívat na jednu zprávu.

Za chvíli zjistíte, že už dvacet minut projíždíte videa, která jste původně vůbec vidět nechtěli.

Další video. Další doporučení. Další upozornění.

Dospělý člověk většinou alespoň tuší, co se děje. U dítěte je situace složitější.

A právě otázka, jestli jsou některé sociální sítě navržené tak, aby nás na nich udržely co nejdéle, se letos dostala před americký soud.

Výsledek stojí za pozornost i u nás.

Ne proto, že bychom kvůli němu měli Instagram nebo YouTube zakázat. Ale protože může změnit způsob, jakým přemýšlíme o odpovědnosti technologických firem.

Co se v USA stalo?

Případ se týkal mladé ženy vystupující u soudu pod iniciálami KGM. Tvrdila, že začala sociální sítě používat už jako dítě a postupně si na nich vytvořila návykové používání, které přispělo k jejím psychickým problémům.

V žalobě figurovaly čtyři velké platformy:

• Instagram společnosti Meta,
• YouTube společnosti Google,
• TikTok,
• Snapchat.

TikTok a Snapchat se s žalobkyní dohodly ještě před začátkem procesu. Podmínky těchto dohod nejsou veřejné.

Před porotou tak nakonec stanuly Meta a Google.

Dne 25. března 2026 porota v Los Angeles shledala Meta a Google nedbalými při návrhu a provozu Instagramu a YouTube a konstatovala, že jejich jednání bylo významným faktorem při vzniku újmy konkrétní žalobkyně.

Žalobkyni přiznala celkem 6 milionů dolarů – 4,2 milionu připadlo na Meta a 1,8 milionu na Google.

Tím ale celý příběh nekončí. Meta i Google oznámily, že se proti verdiktu odvolají.

Přesto je tento případ důležitý.

Tentokrát nešlo jen o to, co děti na internetu sledují

Tohle je podle mě nejzajímavější část celého případu.

Když se bavíme o rizicích sociálních sítí, většinou řešíme obsah.

Co děti sledují?

Na koho narazí?

Jaká videa jim algoritmus doporučuje?

Tentokrát se ale pozornost soudu zaměřila také na něco jiného.

Na samotný způsob, jakým jsou platformy navržené.

Tedy například na nekonečné scrollování, automatické přehrávání dalšího videa, doporučovací algoritmy nebo upozornění, která nás vracejí zpátky do aplikace.

Jednotlivě vypadají tyto funkce docela nevinně.

Dohromady ale vytvářejí prostředí, ze kterého může být těžké odejít.

Zkuste někdy dítěti říct:

„Tak už to vypni.“

A dostanete odpověď:

„Ještě jedno video.“

Možná to znáte i sami od sebe.

Kdo za to tedy může?

Tady bych byl opatrný s jednoduchými závěry.

Rozsudek neznamená, že sociální sítě automaticky způsobují psychické problémy každému dítěti.

A už vůbec neznamená, že rodiče nenesou žádnou odpovědnost.

Stejně tak ale přestává stačit říct:

„Tak tam dítě nemá chodit.“

Pokud je produkt navržený tak, aby člověka motivoval k co nejdelšímu používání, část odpovědnosti může ležet také na jeho tvůrci.

Právě o to se dnes vede spor.

A co TikTok a Snapchat?

Byla by chyba z celého případu udělat příběh pouze o Instagramu a YouTube.

TikTok a Snapchat byly původně mezi žalovanými také. V tomto konkrétním případě se ale dohodly se žalobkyní ještě před začátkem procesu, takže o jejich odpovědnosti porota nerozhodovala.

To je důležitý rozdíl.

Z uzavření dohody nelze dovozovat, že firmy odpovědnost přiznaly.

Současně však nejde o poslední žaloby, kterým tyto společnosti čelí.

V USA dnes probíhají tisíce podobných případů proti Meta, Google, TikToku a Snapu. Žalují jednotlivci, americké státy i školské obvody.

Dne 10. srpna 2026 americký odvolací soud odmítl předčasné odvolání Meta a TikToku. Prakticky to znamená, že více než 3 000 federálních žalob může pokračovat.

Soud tím ale zatím nerozhodl, zda jsou jejich nároky oprávněné.

Nejde tedy o jeden Instagram, jedno dítě ani jeden soud.

Začíná se řešit mnohem širší otázka:

Jakou odpovědnost mají firmy za to, jak své digitální produkty navrhují?

Proč je tak těžké telefon prostě odložit?

Často se používá pojem „návykový design“.

Zní trochu akademicky, ale princip je jednoduchý.

Představte si klasickou stránku novin.

Dojdete na její konec.

Hotovo.

U sociální sítě žádný konec není.

Scrollujete a další obsah se automaticky načte. Dokoukáte video a okamžitě začne další. A protože algoritmus postupně zjišťuje, co vás zajímá, obsah je stále lépe přizpůsobený právě vám.

Do toho přijde upozornění.

Někdo reagoval.

Máte novou zprávu.

Objevilo se nové video.

Každá jednotlivá funkce může dávat smysl. Problém může vzniknout jejich kombinací.

Proto mi připadá zajímavější otázka:

Ne „kolik hodin dítě používá telefon“, ale co na něm těch několik hodin vlastně dělá a proč je pro něj tak těžké přestat.

Zákaz mobilů ve škole řeší jen část problému

Tahle debata souvisí i se současnými diskusemi o zákazech mobilních telefonů ve školách.

Smyslem zákazu bývá mimo jiné omezit vyrušování během výuky.

Jenže ve dvě odpoledne škola skončí.

Telefon se vrátí do ruky a digitální prostředí zůstává stejné.

Proto mi samotný zákaz připadá jako jedna část řešení, nikoliv celé řešení.

Vedle pravidel potřebujeme děti učit rozumět tomu, proč jsou některé aplikace tak těžké odložit.

To je dovednost, kterou využijí i ve chvíli, kdy dnešní TikTok nebo Instagram nahradí úplně jiná služba.

Do sporu už vstupují i školy

Žaloby proti technologickým firmám nepodávají jen jednotlivci a rodiny. V USA se k nim přidaly také školské obvody.

V USA se k žalobám přidaly také školské obvody.

Ty tvrdí, že musí vynakládat peníze a další zdroje na řešení psychických problémů studentů, které podle žalob souvisejí s problematickým používáním sociálních sítí.

Jeden školský obvod v Kentucky se například v roce 2026 dohodl s Meta, TikTokem, Snapchatem a YouTube na vyrovnání v celkové hodnotě přibližně 27 milionů dolarů.

Ani zde společnosti nepřiznaly odpovědnost.

Podobných žalob ze strany amerických školských obvodů ale existuje přes tisíc.

A právě tady se z právního sporu technologických firem stává téma, které je relevantní i pro běžnou školu nebo rodiče.

Nemyslím si, že řešením je dětem technologie vzít

Na školeních se s rodiči často dostáváme ke stejné otázce:

„Kolik času už je moc?“

Jenže univerzální číslo podle mě není ta nejdůležitější odpověď.

Pokud doma řešíte, jak dětem nastavit zdravější vztah k technologiím, podrobněji se tomu věnuji v článku Jak vychovávat děti v online době.

Dvě hodiny videohovoru s kamarády jsou něco jiného než dvě hodiny bezmyšlenkovitého scrollování krátkých videí.

A hodina tvorby prezentace nebo stříhání videa je něco jiného než hodina čekání na další upozornění.

Proto bych se méně soustředil na samotnou obrazovku a více na to, co na ní dítě dělá a jak se při tom chová.

Dokáže aplikaci samo vypnout?

Bere si telefon automaticky při každé volné chvíli?

Ruší telefon spánek, školu nebo společný čas?

Je dítě po používání aplikace v pohodě, nebo podrážděné?

To jsou pro mě mnohem zajímavější otázky než samotný počet minut.

A stejná otázka nás čeká u AI

Dnes se hodně bavíme o tom, co všechno umělá inteligence dokáže.

Generuje text.

Vytváří obrázky.

Pomáhá s učením.

Odpovídá na otázky.

Možná ale budeme za pár let řešit podobnou otázku jako dnes u sociálních sítí.

Jak jsou AI služby navržené a jak ovlivňují naše chování?

Bude cílem AI asistenta skutečně vyřešit můj problém a nechat mě odejít?

Nebo bude jeho cílem udržet mě co nejdéle v aplikaci?

To zatím nevíme.

Ale zkušenost se sociálními sítěmi ukazuje, že je dobré se na tuto otázku ptát už dnes.

Co si z článku odnést

Soudní spor proti Meta a Google podle mě není důležitý kvůli šesti milionům dolarů.

Je důležitý tím, na co se soud začal ptát.

Nejen:

„Jaký obsah byl na sociální síti?“

Ale také:

„Jak byla sociální síť navržena?“

To je velký rozdíl.

Neznamená to, že sociální sítě jsou špatné.

Neznamená to ani, že rodiče a školy přestávají nést odpovědnost.

Znamená to, že odpovědnost za zdravé používání digitálních technologií pravděpodobně neleží jen na jedné straně.

Svůj díl odpovědnosti mají technologické firmy, školy i rodiče. A postupně ji musí převzít také samotné děti.

Co mohou udělat rodiče jako první

Nezačínal bych zákazem.

Sedněte si někdy s dítětem k aplikaci, kterou používá nejčastěji, a nechte si ji ukázat.

Neřešte prvních deset minut, jestli je dobrá nebo špatná.

Ptejte se:

„Proč ti ukázala právě tohle video?“

„Co se stane, když doscrolluješ dolů?“

„Proč ti přišlo tohle upozornění?“

„Podle čeho poznáš, že už chceš skončit?“

Cílem není dítě kontrolovat.

Cílem je naučit ho všimnout si, jak se aplikace snaží získat jeho pozornost.

A co mohou udělat školy?

Podobně bych postupoval i ve škole.

Vedle pravidel pro používání mobilních telefonů bych do digitální gramotnosti zařadil jednoduché vysvětlení toho, jak sociální sítě fungují.

Nemusí to být další předmět.

Stačí vzít jednu aplikaci a společně s žáky rozebrat:

• proč nemá konec,
• jak vybírá další obsah,
• proč posílá upozornění,
• jak vydělává peníze,
• proč potřebuje naši pozornost.

Dítě, které těmto principům rozumí, má podle mě větší šanci používat technologie vědomě.

A právě to je dovednost, kterou žádný zákaz telefonu sám o sobě nenahradí.

Zdroje

Při přípravě článku jsem vycházel především ze zpravodajství agentury Reuters o soudním sporu a navazujících případech v USA:

• Reuters, 25. března 2026: Co přesně rozhodla porota v případu Meta a Google – podrobnosti verdiktu, odpovědnost Meta a Google, rozdělení odškodnění a závěry poroty týkající se Instagramu a YouTube.
• Reuters, 25. března 2026: Verdikt v procesu proti Meta a Google kvůli dopadům sociálních sítí – zpráva o výsledku hlavního soudního procesu v Los Angeles.
• Reuters, 10. srpna 2026: Více než 3 000 žalob proti provozovatelům sociálních sítí může pokračovat – rozhodnutí amerického odvolacího soudu týkající se federálních žalob proti Meta, Google, TikToku a Snapu.
• Reuters, 29. května 2026: Vyrovnání technologických firem se školským obvodem v Kentucky – informace o dohodách Meta, Snapu, TikToku a YouTube v celkové hodnotě přibližně 27 milionů dolarů.