Tak co po dalším týdnu v karanténě? Taky ponorka? Často slyším takový to: “Mě z toho snad klepne“ nebo “To je na mrtvici“.

Vždy, když někdo tuhle hlášku použije, tak mě to pobaví. Ten člověk často neví, že já mrtvici měl. Na mrtvici to zatím není, je to sice k zbláznění, ale na mrtvici zatím ne. Věřte mi. :)

Vždyť jsme “jen“ doma s rodinou, s těmi nejbližšími a nejmilovanějšími. Nemusíme taky do tý blbý práce. Jasný, je to opruz, ale fakt to může být i horší. Zkuste se na to kouknout i z druhého pohledu, přes vděčnost. Co máme, spíš než na to, co nemáme. Pořád jsme všichni zdraví, o koroně čteme akorát na netu, můžeme si dojít na nákup, projít se a nemusíme čekat až nám někdo oloupe banán nebo přinese piškoty, když na ně máme chuť. Na pivko si zase zajdeme pak. Do kina taky…

Je to teda už téměř 6 let (to letí!), ale to se nezapomíná. To teprve bylo peklo! Ležet v Motole na JIPce a čekat každý den do 16h na návštěvy až někdo z rodiny přijde popovídat a donese mi ty piškoty. Představa, že tam ležím dnes mě děsí. Žádný návštěvy, žádný piškoty, jen špatný zprávy z televize a bezmoc. Jen čekání až návštěvy zase někdo povolí nebo zda ten virus náhodou nechytnu taky.

Vždy, když mě vytáčí děti nebo manželka, tak si ty Vánoce v roce 2014 zkouším připomenout. Nebo když chci prostě jen ven a někdo mi to dočasně zakázal. Ve slabší chvíli se vždy zvednu od počítače, dojdu si do kuchyně pro vodu a vyvětrám si, ať mám trošku čerstvého vzduchu.

Pokud by vás fakt kleplo, na tohle všechno potřebujete sanitáře.

P.S.:  Jaký je mít mrtvici? Chcete víc? Přehled všech rozhovorů zde: http://lukasbarda.cz/pribeh/