Cesta z krysího závodu k digitální svobodě

Fáze 1 – Než mě klepla pepka…

Od vysoké jsem pracoval ve velké konzultační společnosti a práce pro mě byla vším. Týdny jsem pracoval a vše ostatní šlo stranou. Kamarádi, rodina, zdraví, čas pro sebe. Záleželo jen na tom splnit termín v práci na projektu. Prostě mě to pohltilo. Prostředí, tempo, prestiž. Líbilo se mi to. Připadal jsem si fakt dobře. Občas se tomu také říká krysí závod. Člověk stoupá po žebříčku výš a výš. Je to taková hra. Akorát člověk hraje podle pravidel někoho jiného. A dobrovolně. Což je vlastně fascinující. To, že veškerou svou životní energii a čas odevzdáváme někomu koho ani neznáme. Výměnou za postavení a peníze. A za komfort a prestiž, co nám to přináší. Blbé na tom je, že se často začne vkrádá pocit nespokojenosti. Vše je dokonalé, ale člověk někde uvnitř cítí, že něco není v pořádku.

Přemýšlel jsem zpětně o tom samém, když se mi narodila dcera. Nevadilo mi věnovat 13 hodin denně klientům někde v severní Evropě ale věnovat tu samou dobu své dceři – investici do své budoucnosti – se mi nechtělo. Nebavilo mě to. Vždyť malá jen křičí a žvatlá. Jenže co je víc než věnovat energii svým lidem a své rodině. Ti klienti by si na mě po cca 3 letech ani nevzpomněli. Za to dcera si mě jako tátu bude pamatovat celý život. Je to zvrácené? Možná. Mrzí mě to? Ano. Ale chybami se člověk učí. Ale myslím, že jsem to zastavil včas a děti mě neznají jen jako postavičku sedící u počítače nebo chlápka neustále mžourajícího do emailu v telefonu.

Nedávno mě pobavil „manažer“, kterého jsme potkali tento rok v létě u vody. Na celou pláž vykřikoval, že ty nejdůležitější emaily chodí, když je člověk uprostřed Lipna. Asi by také rád trošku uznání. A snad to s ním nedopadne tak jako se mnou.

Tuto etapu mého života definuje workoholismus. Bál jsem se také na chvíli vypnout. Že se to beze mě v práci neobejde. Vzít si prodloužený víkend byl problém. Myslel jsem si, že si beze mě firma neporadí a mé projekty se beze mě neobejdou. No a pak jsem jeden pátek odešel z práce a do práce se vrátil za sedm měsíců. Co se v mezičase v práci stalo? Nic. Na projektech mě nahradil jiní, firmě dokonce stoupli akcie a já nikomu nechyběl. Trošku facka, trošku prozření. Co jsem zatím dělal doma? Učil se znovu fungovat v normálním světě, chodit, mluvit, přeučil jsem se na leváka, naučil mozek zase myslet. Co z těch dvou variant je pro život můj a v mém okolí důležitější, že?

Sociální sítě tehdy kolem roku 2013 ještě nefrčely tolik, byl jsem ale závislý na práci. Bál jsem se, aby mi něco neuteklo, abych o něco nepřišel, aby se věci stále hýbaly. Online jsem byl pořád. Především na emailu. To ještě nebyli klienti a aplikace na všechno. Hlásil jsem se přes prohlížeč na polo tlačítkovém telefonu. Žádný med, ale šlo to. Zpětně vím, že to bylo FOMO – Fear of missing out. Strach o to, že o něco přijdu. Je to jeden z principů online prostředí, který nás drží připojené. Svrbí vás občas kouknout na komunikátor nebo do emailu, zda někdo nepíše? To je přesně ono, FOMO.

Ano, hltal jsem v té době články o tom, jak v životě zpomalit, jak být efektivnější, jak mít více času. V praxi mi to ale moc nešlo. Ono, číst o tom knížku je jedna věc, opravdu ty věci praktikovat v praxi je věc druhá.

Pak to 8. listopadu 2014 přišlo. Zkušenost k nezaplacení. Druhá šance? Možná. Osud? Těžko říct. A je to jedno, prostě se to stalo.

 

Fáze 2 – Život s dírou v hlavě

Už chápu, že nejsem nesmrtelný. Reálně jsem si to před pepkou myslel. To, že ať se stane cokoliv, tak si prostě nějak poradím. Jenže když někde ležíte, nemůžete se hnout a čekáte na jakoukoliv pomoc, tak člověk změní názor. Lépe teď nakládám s časem, energií a pozorností. Je to jednoduché – chci být šťastný, dělat co mě baví a naplňuje. Maximalizovat přidanou hodnotu a využívat svůj potenciál.

Taky vím, že když energii někde vezmu, někde jinde bude chybět. Tuto rovnováhu si hlídám. Když ne, tak mě mozek prostě vypne a pár dní jsem KO. V lepším případě jsem jen unavený a protivný, v tom horším jen spím a zvracím.

Zajímavé na tom všem je, že to, co jsem zažil, není ojedinělý případ. Od té doby, co o své zkušenosti veřejně mluvím, se ke mně jakoby dostávají podobné příběhy, lidé mi o nich říkají a různě se ke mně dostávají.

I proto se snažím předávat co vím, co jsem se naučil a pomáhat ostatním. Ano, někdy jsem možná otevřený a upřímný až moc, ale také vím, že už to párkrát někomu pomohlo. Každý život se počítá. Proto to dělám. Taky tím využívám ten svůj potenciál, který jsem zmínil výše v článku. Baví mě totiž interakce s lidmi, fascinuje mě dopad technologií na naše reálné životy. A dohromady mě to naplňuje a neskutečně baví. To je má vnitřní motivace a nic silnějšího v životě nemáme. Ano, dvacet tisíc bodů v cafeterii je také fajn, ale už na to neslyším tolik. ?

 

Fáze 3 – Vystřízlivění

Z kurzů a diskuzí s lidmi vidím, jak velký je naše závislost z technologiích problém. Bortí se nám vztahy, životní spokojenost a soustředění. Moji kamarádi mají zdravotní komplikace ze stresu, které ale nemají čas a chuť řešit. Telefony jsou všude. Až budete příště stát na zastávce, zvedněte hlavu a rozhlédněte se. Spoustu lidí je zabořených do svých světů v té krabičce. Technologie nás lákají a je pro nás těžké jim odolat. Jsou tak navrženy. To, že nás to baví není náhoda. Je to účel. Za vším je těžká psychologie. A vždyť je tam vše. Komfort, pohoda, kamarádi, vzdělání, nekonečný proud zábavy a vzrůša. Jenže do reálného světa se pak o to hůř vrací. A v něm pořád ještě žijeme.

 

Dva malé kroky k digitální svobodě

Chcete jednu radu, jak se přiblížit digitální svobodě? Nastavte si limity užívání a dodržujte je. Pokud na to nemám dost silnou vůli, tak používám překážky – aplikace, které mi blokují nebo znepříjemňují přístup nebo prostě nemám mobil neustále v dosahu. Chcete druhou? Buďte v aktivním módu. To znamená, že jdu na telefon, když chci já, a ne když chce on. Je k tomu potřeba jen vypnuté notifikace a okolí naučené na to, že prostě nejsem neustále dostupný na všech kanálech. Něco hoří? Pište sms nebo volejte. Všechno ostatní kontroluji, ale jen v blocích – nemůžu neustále kontrolovat WA, Messenger, email, pracovní email, soukromý email, LinkendIn, Instagram a bůh ví co ještě. Nedělal bych pak nic jiného.

Mimochodem na závěr, občas dostávám otázku, co bych udělal jinak. Odpověď zní: Nic. Všechno mělo svůj smysl. Díky tomu všemu, co jsem zažil jsem dnes tím, kým jsem. Troufnu si říct, že díky mrtvici, která zapůsobila jako budíček / stopka se ze mě stal lepší člověk. Ten budíček jsem potřeboval, hodně. Bez něj bych se asi upracoval k smrti. Ano, musel jsem za tu zkušenost zaplatit. Ale tak to v životě je, nic není zadarmo. A ne nadarmo se říká, že si věcí nevážíme, dokud o ně nepřijdeme.