Máte to v životě těžký? A neděláte si to tak trošku sami?

Vždycky jsem měl silnou víru v sám sebe. Takovýto, kdybych si uřízl ruku, tak mám ještě tu druhou a do nemocnice se vždycky nějak odvezu. Řekněme, že jsem se trošku přecenil. S mrtvicí jsem se sám do nemocnice nedovezl. A to jsem měl ruce obě! Ale popořadě.

Jako mávnutím proutku jsem přišel v listopadu 2014 o všechny samozřejmé věci jako jsou rovnováha při chůzi, pohyb, sociální schopnosti typu empatie nebo třeba o základní důstojnost a soběstačnost. Celá storka je zde.

Z konzultanta, který se připravuje na dlouhodobý projekt do UK se ze mě stal týpek, který se sám ani nepřikryje peřinou, natož že by si sám došel na záchod.

Na Žižkově potkávám pána po mrtvici. Kolega! Pán rozhodně neměl takový štěstí jako já. Ve zkratce – horko těžko chodí a celkově je dost porouchaný. Sám o sobě říká, že má teď slepičí mozeček. Vždy, když ho vidím, tak mi to připomene ty stavy bezmoci v nemocnici a první krušný chvilky mezi lidmi, když mě vypustili zpět do světa. Takový rozhovor ve dvou byl v podstatě nemyslitelný – třeba takovou otázku: “Jak se máš?” můj mozek zpracovával snad dvě minuty. Vymyslet odpověd trvalo ještě déle. 

Zpráva , kterou chci předat je – važte si toho, co máte a neřešte tolik kraviny. Vím, je to klišé a těžko si pod tím představit něco konkrétního, ale něco pravdy na tom je. Máte, kde spát a co jíst? Zdraví slouží? Ano? Tak co řešíte.

Jasný, člověk vždycky chce, to co nemá a má tendenci brát automaticky, to co už má. Ať je to zdraví, rodina nebo peníze. Je to myslím nějaká evoluční hříčka, která nás neustále vede k tomu se zlepšovat a posouvat se. Ale pokud si dokážete uvědomit, že ty věci prostě automatický nejsou a dokázat tohle zakomponovat do svého vnímání života, třeba pak budete víc vděční nebo si prostě víc užívat toho “obyčejnýho” života.

Pokud to všechno chcete vidět v praxi, zkuste si dát kafe dole v nemocnici v Motole. Koukněte se na ty lidi, co se tam potkávají s rodinou a snaží se utéct alespoň na chvilku z “vězení” nemocničního pokoje. Taky jsem byl v té situaci, nic příjemného. Občas se tam dole v Motole vyskytnu a slouží to tam pro mě jako takový “Reality check”. Tam si vždy vzpomenu na to, co se dělo o pár pater výš a jak jsem vděčný za to jak jsem dopadl. To, co se mi stalo není v podstatě poznat, můžu normálně fungovat. Mluvit s lidma, neděsit je zvláštním chováním, slintáním, mluvením z cesty a tak podobně. Rozhodně to tak dopadnout nemuselo… To vím moc dobře a jsem za to vděčný. Na tu vděčnost je ale neuvěřitelně jednoduché v každodenním shonu zapomenout.

A když už se nedej bože něco vážného stane? Tak si držte pozitivitu a víru, že všechno dobře dopadne. Další kliše, ale zase pravda: Co vás nezabije, to vás posílí. Věřím tomu, že za své štěstí jste zodpovědni hlavně sami. A to nejen v nemoci – to platí v celém životě. Nespokojeni v práci nebo ve vztahu? Kdo to má za vás řešit, když ne vy? Śéf? Partner? Máma? Nene… Jen vy sami.

Taky jsem se bál, taky to nešlo, ale jak říká Marpo: “Buď si to dáš nebo si to dá tebe!” Žádná jiná možnost není – jen bojovat nebo to vzdát. Pro rodinu, kamarády ale hlavně pro sebe! Chybí vám motivace nebo kuráž? Dejte vědět. Rád pomůžu seč můžu! Ukážu třeba fotky z nemocnice nebo popíšu, jaký to je, když je to všechno fakt v háji… Každopádně, to světlo na konci tunelu je tam vždycky. Jen ho člověk musí chtít vidět.

Takže až na tom nebudete nejlíp, držte se a držím palce! Zvládnete to!

 

Leave A Comment