Emma rok poté aneb co mi všechno dala

Emma oslavila 14 měsíců, tak bych si chtěl udělat takový shrnutí toho prvního roku, co jí máme. Život s dítětem, alespoň ten náš, je takový jiný než ten bez něj. Překvapivě. Rozhodně složitější. A únavnější. A určitě se hodí víc plánování. Když to tedy jde.

Abych tu myšlenku rozvedl, dítě podle mě člověka nezmění, jen unaví. Pokud jste třeba cestovali před dítětem, budete cestovat i s ním. Pokud jste už předtím měli tisíc důvodů, proč cestovat nešlo, ten mrňous je pak samozřejmě nepřekonatelná překážka a cestovat s ním prostě nejde. Každopádně chápu, že někdo na to cestování nemá nervy. Ani já je občas nemám!

 

Každopádně, pár věcí, které jsem se naučil / okoukal jsou:

Zdraví je (zase) nejvíc! Vím o případech, kdy jsou děti po inkubátorech kvůli různým zdravotním komplikacím, rodiče za nimi musí měsíce dojíždět do nemocnice. To je pak teprve opruz. Snažím se si tohle udržet na mysli, když mě Emma štve tím, že prudí z rozmrzelosti.

Moje očekávání rozhodně nejsou Emmy očekávání. Emma nic neřeší, žije jen tady a teď. Žádný “zítra budeme tam” nebo “za rok bude tohle”. Pokud prostě teď nechce sedět v autosedačce, tak to osolí všem v dosahu. Můžete jí horem dolem vysvětlovat, že už tam skoro jsme. Teď prostě dělá něco, ale chce dělat něco jiného. Přes to nejede vlak a nenechá si to vysvětlit.

– Je to 24 hodinová služba. Emma není tamagoči, které jde vypnout a schovat někam do skříně, když na ní nemám náladu nebo čas. Prostě je tu, pořád. A řve, když nemá pozornost. S tím se toho hold moc udělat nedá. Už aby alespoň uměla říct, proč křičí. To by fakt pomohlo. 

– Neustálé vyrušování a ambice v šuplíku. Jedna z nejtěžších věcí bylo si upravit očekávání toho, co s Emmou půjde a nepůjde. Bláhově jsem si myslel, že jí něčím zabavím a budu si dělat svoje věci. S křičícím přívěskem na noze se mi nedaří ani odepsat na email, natož řešit cokoliv složitějšího. Už chápu, co znamenaly ty rady od služebně starších tatínků, že mám na pár let zaparkovat všechny svoje ambice.

– Emma a mobil nejdou dohromady. Když jsem viděl, jak se po mobilu sápe, když ho zmerčí a jak moje pozornost vůči ní je ta tam, když ho mám v ruce, tak už ho radši ani nevyndavám a věnuju se prostě jí. Chci aby si pamatovala, jak jsme spolu a hrajeme si. Ne jak si já hraju s mobilem. Druhá věc je, že mi Emma při záseku na mobilu vždy začne někam odcházet, padat nebo někam lézt, takže z toho šmudlání stejně nic není.

Půlroční Emma rozhodně není to samé, co Emma roční. Kde je ta Emma, co jen leží, kouká do stropu a nic nepotřebuje? Teď chodí za námi a škodí. Nic, co má v dosahu není v bezpečí. Odpadky, špinavé prádlo z koše, cokoliv na zemi. Taky ráda jen tak brečí, když usoudí, že se jí málo věnujeme. A nebo jenom brečí – prostě jen tak.

Emma ví nejlíp, jaký má potřeby. Rady a metody od všech kolem, co je pro ní nejlepší, jsou fajn. Nakonec to má ale stejně hozený po svém, hold každý dítě je jiný a už vím, co to znamená v praxi. Lidi mi předávali spoustu svých zkušeností. Třeba, že dítě mi usne i v hospodě. Těšil jsem se s Emmou na pivko. Jenže Emma začne prudit a řvát, když se začíná smrákat. Nepřestane dokud není v klidu a v posteli. Párkrát jsme to zkusili, ale fakt to nejde. Ty pohledy ostatních “udělej něco s tím svým fakanem” prostě nedávám! A nedivím se, ani já si to pivko neužiju. Natož nějaký dobrý jídlo.

Je potřeba jít příkladem. Tak měsíc zpět jsem šel přes křižovatku, svítil tam červený panáček a na druhý straně stál malej klučina. Počkal jsem s ním na zelenou. Já vím, je to blbost. Ale jak můžu po Emmě něco chtít, když to sám nedělám. Na argument: Proč to mám dělat já, když ty to neděláš fakt nevím, co říct. Jasně, můžu jí odbýt s něčím ve smyslu já můžu, já jsem dospělý, ale to se pak podle mě lehce vytrácí ta rovnocennost mezi dospělým a dítětem. Stejně tak je to s jídlem: Těžko si dám smažák a hranolky, protože jsem dospělej a Emmě objednám dušenou zeleninu, protože je zdravá.

Rozhodně bych neomezoval a nepotlačoval projevy. Znáte to, takový to samý “nech toho”, “přestaň”, “nešahej na to”. Jasný, je potřeba, aby hrála trošku v souladu se společenskými pravidly našeho světa. Jenže ty ona nezná. Takže podle mě jen my, jako rodiče, můžeme řešit, jestli je s nimi v souladu. Přijde mi naivní a trošku zbytečný jí třeba okřikovat v obchodě, ať neošahává regály. Vím moc dobře dopředu, že jí to zajímá, půjde po nich, tak jí přece rovnou zaparkuju o kus dál a mám vyřešeno. Viděl jsem jednou maminku jak fackuje dvouletou holčičku, že už nechce chodit po nějakém veletrhu. Co na to říct. Těžko jí trestat za to, když jí bolí ty její půlmetrové nožičky když by mě bolely i ty moje mnohem delší.

 

Snažíme se dát Emmě vše co potřebuje. To jsou podle mě láska, pozornost a základní jistoty (je zdravá, má kde spát, je jí teplo, má co jíst, má nějaký řád). Většinu času se směje a vypadá šťastně. Podle mě prostě proto, že nemá důvod k nespokojenosti. Samozřejmě taky křičí, a to dost, ale jen když jí něco z těch tří věcí chybí.

Zažili jsme si spolu ty nejlepší chvilky, ale taky okamžiky naprostého zoufalství a bezmoci. Nezažil jsem doteď nic, co by bylo víc nahoru a dolů. Přesto to byl super skvělej rok a těším se, co se bude dít dál! Pořád platí, že Emma je božská. Je dokonce čím dál tím lepší. A to ještě ani nemluví a tak. To teprve bude mazec! : )

Leave A Comment